Děkuji Vám za pozornost

Nikdy jsem nikomu nic nenapsal do památníku.

Takže se pokusím vžít do myšlení puberťáka, kterým jsem býval (to nebude až tak těžké, pár lidí říká, že jsem ještě z puberty nevyrostl) a hezky do tvého památníčku napíšu, co si myslím o následujících věcech:

1. Květiny. Moje oblíbená květina je růže. Obvykle chodím do parku Circului, protože je nejblíž od mého bydliště, a kradu tam růže. Navečer, potají, vyzbrojen zahradními nůžkami a velkou umělohmotnou taškou. Nikdy mě nechytli, buď proto, že zahradníci už spí, nebo proto, že jsem tak dobrý. Mám techniku vypilovanou na jedničku: předstírám, že se procházím po parku, vyhlédnu si záhon plný růží, rozhlédnu se kolem dokola, abych se ujistil, že mě nikdo nevidí a buch! Vrhnu se na zem... Vytáhnu nůžky, rychle stříhám, šmik-šmik, květiny, které se mi líbí, strčím je do tašky, pak se rychle zvednu a pokračuji v cestě jako by se nechumelilo. Stále takhle vyrážím. Jakmile zahlédnu záhon (jiné barvy růží), rozhlédnu se kolem dokola, vrhám se na zem, šmik-šmik... Dělám to tak dlouho, dokud nemám plnou tašku. Pak hrdě odcházím z parku s naditou taškou, z níž se line vůně růží.

Květiny jsou tak krásné, že mi to nedá, abych je nechával opuštěné v parku. Vím, že existují omezení lidé, kteří si myslí, že páchám zločin. Může být, neříkám, že ne, ale jedná se o estetický zločin: toužím po tom, abych byl obklopen krásou. Růže je krásná, takže ji musím mít. Krása je zdarma, ale člověk musí mít odvahu ukrást to, co je zdarma! To je moje životní filozofie.

2. Filmy. Můj oblíbený film je Co se vlastně stalo s Baby Jane? Je to film z 60. let, který natočil americký režisér Robert Aldrich. Film je černobílý a Bette Davisová a Joan Crawfordová v něm hrají dvě sestry, které se k smrti nenávidí. Baby Jane (Bette) byla "zázračným dítětem", zpívala ve vaudevillu a tam se proslavila. Nakonec však vyrostla a zestárla a už po ní ani pes neštěkne... Její sestra se pak stala slavnou hollywoodskou hvězdou. Akorát že po automobilové nehodě ochrnula a od té doby ji nikdo neviděl. Drží se doma, kde ji dobře hlídá obludná Baby Jane: dělá jí jen samé naschvály, nikoho k ní nepustí a položí jí mrtvou krysu na talíř! Slavná sestra křičí, kroutí se na vozíčkovém křesle, dokud neomdlí. Pomocí uklízečky chce utéct, ale Baby Jane ji chytí a uklízečku zamorduje, protože, jak už bylo řečeno, je to nestvůra. Zapomněl jsem vám říct, že se ještě v jednu chvíli objeví nějaký obtloustlý chlapík, kterého Baby Jane zaměstná, aby ji doprovázel na klavír, protože chce (Baby Jane) udělat comeback do světa šoubyznysu a chudák Baby Jane se do něho jaksi zamiluje a ten chlapík kromě toho, že je tlustý, je taky slizký. Bydlí se svou matkou a vypadá to, že ho ženské nezajímají... No budiž. Výborná je scéna, kdy Baby Jane zpívá písničku, která ji proslavila v dětství a zpívá se tam: "I've written a letter to Daddy" a následující verš zní: "The address is heaven above" a v tu chvíli Baby Jane ukazuje k nebi, takže člověk vyrozumí, že jí tatínek umřel a zůstala sama samotinká. Tento popěvek je velmi dojemný, protože si člověk uvědomí, že Baby Jane je duší stále dítětem, že z této písničky nevyrostla a pořád žije ve svém snu rozmazlené holčičky, které slíbili kariéru, ale přišla její sestra a tu kariéru jí ukradla, kdo by ji nechápal?... Tím chci tedy říct, že jsem se ztotožnil s Baby Jane a ne s její sestrou. Za prvé proto, že Baby Jane hraje Bette Davisová, která je lepší herečka než Jane Crawfordová, a za druhé proto, že její sestra trpí jako oběť a nikdo nechce trpět nebo být obětí.

Navíc Baby Jane je jako růže z parku Circului, uřízli ji, šmik-šmik, a zapomněli ji odnést včas do bytu: byla krásná, ale už není a svět chce pořád další růže, pokud víte, co tím myslím... Je to velmi smutný film.

3. Holky. Moje největší láska je L. Na gymnáziu všichni věděli, že jsem zamilovaný do L., ona to samozřejmě taky věděla, ale nemůžu uvést její celé jméno, protože L. teď chodí s T., který je významný novinář a nevím, jestli ví, že jsem zamilovaný do L.

L. má velký nos a snědou pleť, což mi připadá velmi sexy. Vlasy si barví na vybledlou blond, občas trochu do zrzava (podle toho, jak jí vyjde barva) a je velmi "zvláštní" ("zvláštní" v pozitivním slova smyslu, samozřejmě!). Se svou nerozlučnou kamarádkou N. (která je také vdaná a rozvedená a navíc je švagrová jednoho velmi známého showmana, takže také nemůžu uvést její plné jméno) byla L. jednou z nejzvláštnějších dívek na gymnáziu, jestli ne vůbec ta nejzvláštnější. Vymýšlela si historky o strašidlech nebo o Leonardu Cohenovi (svém oblíbeném zpěváku) nebo o Davidu Bowiem a vyprávěla je tak přesvědčivě, že jí skoro věřím, že snad opravdu viděla strašidla ve čtvrti, kde bydlí (Mîntuleasa) - N. přikyvovala, že ano... - nebo že fakt poznala Leonarda Cohena (který se jí zjevil ve snu a pozval ji na ostrov Hydra, kde bydlel). Ve třídě mi posílala psaníčka (při všech hodinách, ale ne při písemkách) o různých podivných věcech, které se jí přihodily (jí se stávaly jen samé divné věci) a když škola skončila, doprovázel jsem ji domů (do Mîntuleasy) a její vyprávění pokračovalo... Nikdy jsem se nenudil, protože L. je zvláštní, jak už jsem říkal, ale má i smysl pro humor - vlastně si myslím, že má hlavně smysl pro humor a až pak je zvláštní nebo že její zvláštnost je plná humoru nebo že její humor je zvláštní, whatever -, ale když mlčela, stačilo mi dívat se na její trochu větší nos a snědou pleť, abych ani já nemusel nic říkat. (Slovo snědý se jí také líbí, proto ho používám!)

O L. můžu říct jen tolik, zbytek je tajný.

4. Kluci. Tady nevím, co mám psát, protože jich je mnohem víc.

5. Písničky, zpěváci. Díky L. poslouchám jen Leonarda Cohena: Suzanne, Bird on a Wire, Sisters of Mercy, Famous Blue Raincoat... FBR je moje oblíbená, asi proto, že končí slovy "Sincerely, L. Cohen". Navíc se ta píseň odehrává brzy, "it's four in the morning", a v zimě, "the end of December", proto - pravděpodobně - zpěvák sotva brnká na pár strun na kytaře a zpívá jako by byl "mimo", napůl spící, pravděpodobně velmi smutný (je tam vysvětleno proč) a strašidelným hlasem (proto se asi líbí L.). Je smutná (velmi smutná), protože je to vlastně dopis, který L. Cohen píše chlapíkovi, co mu přebral přítelkyni nebo něco takového (já a L. jsme strávili, nevím kolik času nad veršem, který neměl žádný smysl, nebo nám to aspoň tak připadalo, Cohen zpíval pomalu, jak to umí jen on, a říká tam nějako jako "You came home with your Lii-iii meleeen", co by sakra mohlo být to "Lii-iii meleeen", přemýšleli jsme a po nějaké době nám došlo, že tam říká "Lili Marlene" a měli jsme z toho velkou radost, protože Marlene Dietrich, která zpívá "Lili Marlene" je další naše oblíbená zpěvačka a to, že dokonce i Leo o ní zpívá ukazuje, že je "náš"...).

Jednoho dne N. přišla uplakaná do školy a řekla nám, že ze spolehlivých zdrojů se dozvěděla, že "Leo umřel!"... My jsme do té doby všude vykládali, že "bysme za seznámení s ním dali rok života", třeba i na ostrově Hydra (kdyby tam L. pozval), ale teď N. přišla s touhle novinou, která ne, NEmohla být pravda!!! Nevím, jak jsem ten den ve škole vydržel, byli jsme tak smutní a zkroušení, že se nás někteří profesoři psali, jestli nemáme úmrtí v rodině... Jak jsme jim mohli říct: "Zatím nevíme?"

Tak mě L. a N. pověřily, abych zavolal nejinformovanějšímu člověku v Rumunsku - Florianu Pittişovi a rovnou se ho zeptal jako chlap chlapa, jestli je ta strašná zpráva pravdivá. Naše spolužačka, která se kamarádila s nějakým rockerem, nám opatřila telefonní číslo a večer, když jsem přišel ze školy, jsem třesoucí rukou vytočil jeho číslo (třásl jsem se, protože jsem se bál, co se dozvím a taky proto, že jsem nikdy po telefonu nemluvil s žádnou celebritou!). Sluchátko nezvedl pan Florian Pittiş, ale myslím, že to byla jeho máma. Zeptal jsem se jí, jestli můžu "osobně mluvit s panem Florianem Pittişem" a naštěstí se mě ta paní neptala, kdo jsem, ale položila sluchátko a slyšel jsem ji, jak volá: "Pufííí?" a po chvíli odpověděl sám "Pufi" osobně a já jsem ze sebe vysypal: "Je-to-pravda-že-Leonard-Cohen-umřel?" "Kdooo?" zeptal se pan Pittiş. "Leonard Cohen," zopakoval jsem mu a jak jsem se snažil vyslovit jeho jméno co nejsprávněji "Lenardcouen" (angličtinu jsme přece měli na gymplu), tak jsem měl pocit, že je to vážnější, než jsem čekal - vida i pan Pittiş se ostýchá říct mi natvrdo tu strašnou pravdu! "Aha, Lionard Coen!" řekl nakonec a opravil mojí výslovnost. "Ne, to není pravda." "Jste si jistý?" sebral jsem ještě odvahu se zeptat (bylo jasné, že ví mnohem víc o "Lionardovi", než jsem já věděl o "Lenardovi"...). "Stoprocentně!" Hned jsem volal L., abych jí sdělil tu radostnou novinu, ona volala N., která volala té spolužačce, která se kamarádila s tím rockerem, a druhý den celý gympl věděl, že už nedržíme smutek...

Když poslouchám píseň Famous Blue Raincoat, vidím něco modrého (to je normální), zato nevidím žádný "raincoat", natož "famous" (a nechápu proč). Místo toho před sebou vidím "L. Cohena" s tváří jako mrakodrap, jak strašně smutně, ale přitom šťastně zpívá, že nezemřel předčasně a měl dost času na to, aby se stal buddhistickým mnichem v klášteře Zen v Californii (Hydra zmizela z mapy)... A taky vidím zasněžený New York jako umělohmotné těžítko, ve kterém se po zatřepání spustí hotová sněhová bouře a mezi sněhovými vločkami se pokouším zahlédnout - což mi jde čím dál tím hůř - scénu, ve které šťastná Baby Jane tancuje na pláži se dvěma zmrzlinami, které dostala zdarma v černobílém stánku ve filmu. Odehrává se totiž v Kalifornii (= souvislost s "Lenardem"!). Je léto, sníh, pravé poledne, ale vločky netají a L. se objevuje ve filmu (černobílém) a říká mi: "Děkuji ti, milý Alexi, že jsi mi doporučil tenhle film, já jsem ho doporučila N. a i ona ti děkuje, jsme teď obě fanynky Bette Davisové..." Pak vidím Baby Jane, jak píše dopis "daddymu" a ukazuje k nebi, odkud se stále sypou vločky, které jsou ve skutečnosti zmrzlinové kornouty, ze kterých se stávají "raincoats" se jménem "L. Cohen" vyšitým zlatou nití na rukávech a rukávy jsou plné rudých růží, které - když se těžítko nehlasně na konci písně rozpouští - voní po sněhu. Tohle cítím, když poslouchám tu písničku.

Děkuji Vám za pozornost.
a.l.ş.

Alex. Leo Şerban (1959-2011), rumunský filmový kritik, esejista, prozaik, překladatel a výtvarník. V roce 1983 absolvoval Filozofickou fakultu na Bukurešťské univerzitě. Byl stipendistou francouzského ministerstva kultury (1992), "International Visitor" v USA a stipendista GE/NEC (2003-2004). Přednášel studentům magisterského studia v Centru excelence v rámci vizuálních studií.

Debutoval v roce 1976 básní otištěnou v Chicago Review, USA. Od roku 1982 publikoval (eseje, poezii, prózu a překlady) ve většině rumunských literárních periodik (Secolul 20, România literară, Luceafărul, Contrapunct, Litere, Arte & Idei, Lettre internationale, Idea atd.) a v několika zahraničních časopisech (Cahiers du cinema, Cover Magazine, Film Comment). Přispíval také do Elle, Idei în dialog, Libertatea, Observator cultural, Suplimentul de cultură, Ziarul de duminică a na LiterNet.

Byl jediným rumunským kritikem, kterého Bernard Pivot pozval do svého pořadu Double Je (2004). Byl autorem a moderátorem pořadu Fotograme na TVR Cultural (2005-2006). Přednášel v Lincolnově centru, na univerzitách v Umea, Humboldtu, Pittsburghu a v Národním divadle v Bukurešti.

V Londýně uváděl retrospektivu Luciana Pintilie (2004), festival rumunského filmu Romanian Cinema: A Journey (pořádaném RKI v Londýně v roce 2007) a retrospektivu Shining Through a Long, Dark Night v Lincolnově centru (2008).

Byl členem rad různých institucí (Sorosovo centrum v Bukurešti, Rady Evropy ve Štrasburku, nadace ProHelvetia, EuroArt atd.) a zasedal v porotách řady filmových festivalů (FIPRESCI: Londýn, Lisabon, Soluň; TIFF, DaKINO, Alter/Native, Anonimul; předseda poroty na Festivalu experimentálních filmů v Baia Mare atd.). V letech 2007-2010 byl poradcem Festivalu evropského filmu. V lednu 2008 byl v on-line anketě zvolen "oblíbeným filmovým kritikem rumunských filmových diváků".

Stal se prvním držitelem Velké ceny za kulturní žurnalistiku udělované nadací "Timpul" (2008). Přednášel na Státní univerzitě divadelního a filmového umění v Bukurešti (UNATC). V roce 2009 emigroval do Argentiny, odkud nadále přispíval na LiterNet.

Na LiterNetu publikoval svazky: RetroVizoare (1), RetroVizoare (2), Jeu de Paume (ve spolupráci s Şerbanem Foarţou), MORNINGS (ve spolupráci s Cosminem Bumbuţem)

Další texty, které vydal na LiterNetu: http://www.liternet.ro/autor/90/Alex-Leo-Serban.html

Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)